Ve skrytu mysli IV.

2. ledna 2013 v 22:20 | Ilay |  Ve skrytu mysli
Fuuuuu **-** Tak se přiznáám, dneska to byla opravdu fuška, už jsem si ani nemyslela, že to dokončím, málem jsem se na to vyprdla, ale stále mám před sebou ten slib, který dodržním, vážně, musíte mi jen držet palce..xDD Takžee nebudu se mic rozepisovat, doufám, že se vám bude kapitola líbit, stále nevím, kolik jich bude, ale tak nějak se bojím, že se do těch sedmi nakonec nevlezu..xDD sooo nevadíí..xDD
PS: za komentář aspoň jeden budu vděčná, ..xDDD



Dny ubíhaly a měnily se v měsíce, Draco se snažil naučit nitrozpit jak nejlépe mohl, snažil se to procvičovat i na nevinných obětech, jako byly mudlové a vždycky jim potom vymazal paměť. Do toho ještě chodil do práce a staral se o Harryho, bohužel si ho nemohl vzít k sobě. To už by nezvládl, proto jej stále navštěvoval v nemocnici a nosil mu všechno, co by mohl potřebovat, přeci jen nevěřil, že by se o něj nemocnice postarala lépe, než o jakéhokoliv jiného pacienta.
Každý týden mu do pokoje nosil čerstvé květiny a sem tam mu dokonce přinesl plyšovou hračku, nevěděl proč, ale měl prostě nutkání toho bezbranného Harry chránit a pečovat o něj. Apon ted, kdy se mu nevzpírá. Navíc miloval čechrání jeho dlouhých vlasů byly tak nádherně jemné na dotek a husté, už chápal, proč měl vždycky na hlavě to vrabčí hnízdo. Tyhle vlasy jen tak něco nezkrotí, stejně jako jeho. Někdy se k němu stavili i Nevill s Lenkou, dokonce i Hagrid přišel a když Harryho viděl ležet na posteli nic nevnímaje, rozbrečel se, a bylo mu jedno, kdo to vidí.

Tiše si povzdechl a pohladil Harryho po tváři, byl nervózní, dnes byl první den, kdy si na něm měl vyzkoušet nitrozpit a bál se, co by tam mohl najít, ne vlastně nebál se, měl přímo hrůzu. Co když to nedokáže, co když mu to nijak nepomůže. Věděl, že se tak snadno nevzdá, ale také věděl, že pak už není moc jiných možností. Zhluboka se nadechl a začal.
Chvíli trvalo, než se mu podařilo do jeho mysli proniknout. Rozhlížel se kolem sebe, ale nikde nic neviděl, všude byla tma a nikde nikdo.
"Harry?" zavolal do tmy, ale nic se neozvalo, vlastně to ani nepředpokládal, ale za pokus to přece jen stálo. Pomalým krokem se vydal vpřed, doufaje, že přece jen na něco narazí. Takhle přeci nemohla vypadat harryho mysl, tohle nemohl být on.
Byla tu zima, čím hlouběji se dostával, tím větší byla zima.
Nevěděl, jak dlouho byl uvnitř Harryho mysli, ale nakonec to musel vzdát, aspoň pro dnešek. Sám moc dobře věděl, že určitě napoprvé neuspěje, ale přece jen ho to zklamalo víc, než předpokládal. Smutně se na Harryho usmál, pohladil ho po vlasech a slíbil, že zítra přijde znovu.
Hnědovlasý muž sedící na posteli natočil pohled k zavřeným dveřím a na jeho tváři se objevil malý úsměv.

Druhého dne Draco přišel hned po práci a začal znovu, řekl si že to nesmí vzdát nikdy, jednou, jednou určitě jeho mysl opět probudí. Když se opět dostal do jeho podvědomí, rozběhl se kupředu, poslouchal, jestli se někde něco nešustne, jeden jediný malý hlásek, jedna zbloudilá myšlenka, ale nic, ani po dvou hodinách, nevzdal to. A nedokázal přestat ani po týdnu, stále doufal, že bude mít štěstí, věřil totiž tomu, že trpělivost růže přináší.
Teprve po dvou týdnech neustálého nitrozpitu našel první známky Harryho, uslyšel tichá šepot, který neustával, hledal zdroj, až se dostal šedé změti, ani nevěděl, jak by to pojmenoval.
"Harry?" vyslovil jeho jméno a šepot ustal.
"Kdo jsi?"
Ten hlas, byl určitě Harryho, byl trošku chraplavý, ale ten, poznal by jej všude. Ale když slyší hlas, proč ho nevidí.
"To jsem já, Draco, pamatuješ si mě? No tak vylez ven, prosím." Rozhlížel se kolem sebe, ale nikde nic neviděl.
"Odejdi, nechci tě tady, je mi tady dobře." S tím opět začalo mrmlání vycházející z toho prapodivného místa. Draco se k němu přiblížil a snažil se tam nějak dostat, ale na to neměl dost síly, přece jen byl pro něj nitrozpyt vysilující.
"Harry, všichni tam venku tě postrádají, prosím, přestaň se tu schovávat." Zhroutil se na zem a tiše si povzdechl, jak ho vůbec může dostat z téhle ulity? A dokáže to?
"Nikdo mě nepostrádá, nelži, nikdo mě nehledá! Chci zůstat tady, s Tomem, on mě potřebuje, musím ho uzdravit!" Harryho hlas zněl až hystericky.
"Cože? Harry, kdo je Tom, snad... Snad nemyslíš Voldemortovu duši?" nevěřícně se díval tam, odkud slyšel vycházet hlas.
"Ne, je to Tom, já zabil jsem ho, jeho duši, co byla ve mě, zabil jsem sám sebe!!" Z útrob se ozval tichý vzlykot a i když se Draco pokoušel dál s Harrym komunikovat, neodpověděl, proto nakonec nitrozpyt ukončil a opět se zadíval do Harryho prázdných očí.
"Harry, i kdyby ses sebevíc snažil jeho duši zachránit, už se ti to nikdy nepodaří, je mrtvá, prosím, vzdej to." Doufal, že jeho hlas dolehne až tam, hluboko k němu, k malému hnědovlasému chlapci, který tam ležel na podlaze, v rukou svíral malou skleněnou kuličku a plakal, marně.
Když už se Draco chystal odejít smutně se zadíval na muže na posteli obklopeného nejrůznějšími plyšáky, byl hubený, stejně jako na škole, ne-li hubenější, ale on s tím nemohl nic dělat, teď ještě ne. Nakonec se vrátil k posteli a objal ho. Sám nevěděl proč a bylo mu to jedno, cítil k Harrymu tyto ochranářské pudy.
"Přijdu zase zítra." S těmi slovy ho pohladil po vlasech a odešel pryč.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.