Ve skrytu mysli VI.

5. ledna 2013 v 13:32 | Ilay |  Ve skrytu mysli
Yahoo mí drazí..xDD Jak pak se máte při sobotním odpoledni...xDD
Povím vám, včera jsem tu povídku nestihla dopsat, takže tahle kapitola má zpozdění..xDD A také je to poslední kapitola, takže bych se s vámi chtěla rozloučit a já doufám, že se vám to bude líbit..xDD (musím řict, že jsem to vážně odflákla a do dalšího projektu, který chystám dám mnohem víc, ale tohle bylo proto, že jsem se možná potřebovala vypsat a možná proto, že mi tenhle pár v HP moc chyběl...xDD
To víte, poslední dobou jsem totiž četla samé Snarry a zjistila jsem, jak moc mi tihle dva vlastně chybí **-**
Ale už vás nebudu dál zdržovat zbytečnýma řečma... **-** Jen doufám, že si poslední kapitolu užijete...xDD
Mé psaní uvidíte u dalšího projektu a já jen doufám že se vám zalíbí...xDD



Po několika dalších dnech byl Harry z nemocnice propuštěn, nikdo z doktorů nevěděl jak je to možné a proto tomu říkali zázrak, jen pár těch lidí vědělo, kdo doopravdy Harryho zachránil a tím i splatil svůj dluh vůči němu. Ale rozhodně se jej nehodlal jen tak vzdát. I přes Harryho protesty, že se vrátí do Blackova domu odmítl a nastěhoval si ho k sobě. Odůvodnil to tím, že ho rozhodně nenechá samotného, když se mu ho podařilo vyléčit a že to rozhodně nedělal proto, aby se Harry do toho stavu vrátil zpět.
Bydleli spolu u dva měsíce, každý spal v jiném pokoji, Harry si sám dokonce našel práci, aby nebyl jen příživník. Jejich vztah se od té doby zlepšil, vyříkali si všechno, co se mezi nimi stalo na škole a odpustili si, vlastně to všechno byly jen malicherné věci, kdysi se snažili si co nejvíc ublížit, protože každý stál na jiné straně bariéry.
Jenže teď ta bariéra padla, už nebylo nic, čím by se mohli obhajovat, byli jen oni dva.
Jenže Harry prostě nevěřil tomu, že by se právě z Draca stal až takový dobrák, který by si ho u sebe nechal. Chápal, že mu zachránil život, kouzelníci to přec jen brali vážněji než mudlové, ale to neznamenalo starat se o něj i potom, co mu pomohl.
"Draco?" promluvil po delší chvíli ticha, když oba seděli v obývacím pokoji.
Blonďák se na něj zadíval s otázkou v očích.
"Proč jsi na mě stále takový? Já nevím, co mám dělat, jsi tak milý a všechno to jak mi pomáháš, dokonce s tebou bydlím. Neříkej mi, že jen splácíš ten dluh, nevěřím to, teď už ti to neuvěřím!" Přerušil ho dřív, než stačil Draco něco říct.
"Nevěřím, že bys to dělal jen tak, z dobré vůle." Jeho dlouhé hnědé vlasy se mu při těch slovech rozlétly do všech stran.
"Ale, Harry, už jsem ti to přece říkal, je to proto, že nechci, abys zase upadl do toho podivného stavu, jsi můj přítel a já už tě tak nikdy vidět nechci."
"Nelži mi, prosím, bylo to už i předtím, když jsem přišel k sobě, byl jsi jediný kdo tam byl, kolem mě bylo tolik plyšáků a já si nemyslím, že byly od někoho jiného, než od tebe." V očích se mu kupily pocity, které Draco někdy ani nedokázal rozeznat.
Tiše si povzdechl s ložil hlavu do dlaní. Tohle mu přeci nemůže říct ne teď, nebyl na to připravený, i když to věděl už tak dlouho, dokázal se ovládat, jen kvůli vědomí, že kdyby to Harrymu řekl, opustí ho.
"Tohle přátelé přeci dělají ne? Pomáhají si, jeden druhému, já pomohl tobě, ty pomůžeš mě." Usmál se na něj a vstal z křesla.
"To není to! Vážně mi chceš tvrdit že to je jen o tom, že jsme přátelé, že jen proto mi pomáháš," V Harryho očích se objevila bolest, tělo se nahrbilo a pokrčilo.
Draco byl dokonale zmatený, vůbec nevěděl co dělat. Nejistým krokem přišel zpět k Harrymu a rukou mu vjel do jemných vlasů.
"Co chceš ode mě slyšet víc? Já nevím, co ještě chceš, musíš mi to říct."
Harry se na něj podíval, co vlastně chce a jak to má říct. Chce aby ho držel v náručí, aby jej objímal a už nikdy nikam nechodil, aby ta teplá ruka spočívající v jeho vlasech tam tak zůstala napořád.
Byla to jediná možnost, možná ho ztratí, ale alespoň si může říct, že to zkusil. Naklonil se k němu a políbil ho na ty plné růžové rty. Dotyk rtů netrval dlouho, ale Harry už se připravoval, jak moc na něj Draco začne křičet, dokonce se mu ani nebyl schopen podívat do očí, jenže když ani po minutě se nic nedělo, dodal si odvahu a vzhlédl.
Setkal se s udivenou aristokratskou tváří bez jediné chybičky, na které byl patrný úžas, ale nebylo tam žádné znechucení, ne možná, možná to nebude tak ztracené jak si myslel? Odhodlal se a promluvil.
"Já, chtěl, chtěl bych, abych tu s tebou mohl zůstat navždycky." Opřel si hlavu o jeho rameno a čekal. Dracovy ruce se obtočili okolo jeho těla a přisunuly si ho co nejblíže.
"Už nikdy tě nenechám odejít, tak strašně jsem se bál toho, co ti už tak dlouho chci říct a ty mezi tím..." Větu už nedokončil, nebyla potřeba.
Nevnímali, jak dlouho tam stáli v objetí, teď pro ně byl důležitý jen ten druhý a oba doufali, že tomu tak bude navždy.
Člověk by to mohl považovat za zvláštní, protože ten kdo je spojil byla náhoda a pak také Tom Riddle, oba dva mu mohli děkovat za to, že je k sobě připoutal tím poutem lásky, po kterém každý z nich ve skrytu duše prahl.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Destel Destel | Web | 5. ledna 2013 v 17:39 | Reagovat

:) To už je poslední kapitola? Hm, čekala jsem nějakou postelovou scénu... :D tohle je lehké shounen-ai. :D Nevadí, i tak se mi to líbí. Už je to hodně dlouho, co jsem naposledy četla nějakou povídku. Je sice pravda, že tam máš chybky a občas je to i klišé, ale já mám z takovým fan madů vždycky skvělý zážitek.
Ta poslední věta vyšla skvěle... možná se povídka měla jmenovat Ve skrytu duše. :)

2 Saki Saki | Web | 5. ledna 2013 v 18:13 | Reagovat

Ahh, už máme koniec? A to som to len dneska celé dočítala xDD Hanba mi! xD Chcela som ti dať aspoň dva komentáre -.- No čo sa dá robiť, dám ti aspoň jeden xDD Na HP poviedky moc nečítam, takže toto môže byť asi tretíkrát xDD Strašné so mnou ja viem xDD Ale o tom som nechcela písať xDD Poviedka sa mi moc páčila, aj ked to bolo také uponáhlané, ale tvoj zámer bol spraviť z toho kratšie kapitolovky, takže ja myslím, že sa ti to podarilo ^^ Navyše si vybrala moc zaujímavý pár xDD No a tento FA na konci *-*

3 Nade Nade | Web | 6. ledna 2013 v 18:02 | Reagovat

Uff! Už jsem se lekla, že Harry jeho city nebude opětovat. Nakonec to byl on sám, kdo udělal první krok. :D
Super. Díky za pěknou povídku.

4 Lyra Lyra | Web | 7. ledna 2013 v 6:07 | Reagovat

Moc děkuji za komentář k mé povídce Podzimní blues :)
Přečetla jsem si teď tvoji povídku :)) Nápad byl skvělý, miluju psychologii a tady této věci, říkám jí ,,postvoldemortfilie", se věnuji a budu ješte mnohokrát věnovat dál. Škoda jen, že je ta povídka tak kraťouča a víc ses nerozepsala ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.